Taiwanská kinematografie patří mezi nejvlivnější kinematografie světa, je téměř národní chloubou a vývozním artiklem. Taiwanské filmové tvorbě konce 60. a počátku 70. let dominovala romantická melodramata společně s moralistickými či propagandistickými snímky. V polovině 70. let navíc zaplavily místní filmový trh „béčkové“ snímky z Hongkongu a hollywoodská komerce. Díky videu a neexistenci autorských práv se hojně šířily pirátské nahrávky.
Zdálo se, že taiwanská národní kinematografie spěje k zániku. K průlomu v ostrovní filmové tvorbě dochází na počátku 80. let, kdy začíná tvořit poválečná generace mladých režisérů. Příslušníci tzv. taiwanské nové vlny udělali tlustou čáru za národní studiovou produkcí, pokoušeli se o nezávislý pohled na minulost a soudobý život, přičemž čerpali z uměleckého přístupu blízkého tradici italského neorealismu.
Tématem nové generace filmařů byl skutečný každodenní život a prosté příběhy. Charakterizoval je strohý styl a práce s neherci. Hledala se autentičnost a národní identita. Taiwanská nová vlna se také hojně inspirovala literaturou 60. a 70. let, neboli tzv. literaturou rodné půdy.
Za počátek této éry bývají považovány dva povídkové filmy: Za našich časů (1982) a Svačinář (1983). Na prvním z nich se podíleli čtyři mladí talentovaní autoři: Edward Yang, Tao De-chen, Ke Yi-jheng a Jhang Yi. Filmy se snaží mapovat historii ostrova za poslední tři dekády, všímají si dopadů politických změn a modernizace a odtržení mladé generace od tradiční kultury.
Z plodné generace 80. let vynikají zejména dvě jména: Hou Hsiao-hsien a Edward Yang. Nejstarší taiwanský klasik Hou Hsiao-hsien je považován za jednoho z nejvlivnějších asijských i světových režisérů. Natáčí filmy z prostředí chudého venkova, jeho hrdiny jsou povětšinou muži a příběhy jsou často autobiografické. Pro svůj minimalistický styl zachycující každodenní realitu a příběhy obyčejných lidí bývá srovnáván se slavným japonským režisérem Jasudžirem Ozuem (1903-1963). Jeho film Město smutku (1989) byl pro ostrovní kinematografii průlomový. V době svého vzniku byl na Taiwanu zrušen výjimečný vojenský stav a do země vstoupila demokracie. Hou jako první ve svém filmu otevřel politické tabu 228. Toto číslo je datum, 28. února 1947, kdy čínské jednotky ve velkém zmasakrovaly místní obyvatele.
Filmy Edwarda Yanga jsou naopak z městského prostředí, reflektují nástup střední třídy, prudké kulturní změny způsobené vlivem západu a Japonska a odcizení v městské džungli. Čeští diváci měli možnost vidět Yangův film Raz, dva (2000), který strukturou rodinné fresky ze současné Taipeje připomíná Město smutku.
Nová vlna taiwanské kinematografie připravila půdu pro nástup ještě slavnější tzv. druhé nové vlny tvůrců, kteří se prosadili od přelomu 80. a 90. let. K předním postavám této generace patří filmaři Tsai Ming-liang, Lee Ang, Stan Lai nebo Wu Nien-chen.
Na rozdíl od starší generace nabídla druhá nová vlna větší rozmanitost pokud jde o obsah i styl. Odvrátili se od nostalgie a historie, soustředili se na problémy moderní společnosti, nicméně zůstali věrni taiwanské perspektivě.
Tsai Ming-liang poprvé zaujal díky snímku o problémové dospívající generaci – Rebelové neonového boha (1992) a později filmem Ať žije láska, za který získal v roce 1994 vítězství na festivalu v Benátkách.
Tsai Ming-liang využívá téměř dokumentárního pohledu do intimního soukromí postav, zachycuje jejich osamění a uvěznění v otupující všednosti. Používá při tom reálných zvuků, minimalistických a banálních dialogů, dlouhých statických záběrů kamery a svérázných metafor. Vedle svých oblíbených herců obsazuje i neherce. V kontemplativních filmech bez zřetelného příběhu rozvíjí motiv úpadku vztahu mezi členy rodiny, samoty, generačního napětí, zdeformované komunikace či problematických sexuálních vztahů. Filmy jako Řeka (1995), Díra (1998) a Sbohem, Dragon Inn (2003) jsou dobře známé i mimo Taiwan. Posledně zmiňovaný snímek získal ocenění na filmových festivalech v Benátkách, Chicagu či Rotterdamu.
Stan Lai patří mezi přední taiwanské divadelní režiséry. Experimentální nádech nese i jeho filmová tvorba. Tragikomický snímek Země broskvových květů (1992) je filmovou adaptací divadelní hry. Vypráví o dvou skupinách herců, kteří na stejném jevišti zkouší dvě zcela odlišné hry. Mistrný způsob konfrontace a hluboké politické i psychologické implikace přinesly filmu ocenění na filmových festivalech v Tokiu a Berlíně.
Ang Lee je režisérskou veličinou mezinárodního formátu. Námětem jeho debutujících filmů je rozpor mezi současným životem a tradicí v osobních vztazích. Komediálně laděný film, prezentovaný v zahraničí pod názvem Pushing hands (1992), vypráví příběh stárnoucího čínského mistra tchaj-ťi žijícího u svého syna v USA. Téma tradice a rozdílnosti kultur rozehrává i film Svatební hostina, který získal v roce 1993 cenu Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně.
Po filmu Jíst, pít, muž, žena (1994), o stárnoucím vdovci-šéfkuchaři a jeho rodinných trablech se třemi dcerami na vdávání, přišla řada ještě slavnějších filmů. Schopnost nadhledu nad kulturními rozdíly a empatie pro západní kulturu osvědčil Ang Lee ve filmové adaptaci stejnojmenného britského románu Jane Austenové Rozum a cit (1995) z prostředí viktoriánské Anglie.
Zatím největšího mezinárodního úspěchu pro sebe i národní kinematografii dosáhl Ang Lee získáním Oskara za filmy Tygr a drak (2001) a Zkrocená hora (2005).
Nejmladší taiwanská filmová generace je někdy označována jako „generace 7-up“. Patří sem filmaři narození po roce 1980, kteří tvoří filmy přístupné pro širší, především mladé publikum. Za všechny jmenujme alespoň dvě osobnosti, jejichž filmy se letos promítaly na festivalu v Cannes: teprve pětadvacetiletý Leste Chen, tvůrce hororového filmu The Heirloom a filmařka Chen Yin-jung, jejíž gay komedie Formula 17 z prostředí dospívající mládeže se stala na Taiwanu kasovním trhákem.
Přestože řada filmařů těžko shání finance na nové filmy, živí se reklamou, hudebními klipy a komerčními snímky, není podpora filmu ze strany státu zanedbatelná. Ve vládní podpoře kinematografii lze vystopovat smysl pro obratné public relations. Umělecké filmy oslovují na Taiwanu jen menšinové intelektuální publikum, stejně jako kdekoliv jinde na světě, ale jejich prezentace v zahraničí na filmových festivalech vytváří Taiwanu výtečnou pověst.
(Zdroj: Taiwan Yearbook 2005; Dějiny Taiwanu, Kinematografie; Rudolf Shimera: „Hou Hsiao-hsien a nové trendy asijského filmu“; Fountain, June 2006)
Last Update: August 17, 2006
